Film Piknik: sex nebo prachy?

Nejlíp obojí.

Místo abych ústavičně pracoval na dodělání své diplomové práce, pustil jsem si v televizi film Piknik začínal původně tento příspěvěk, když jsem ho začátkem května rozepisoval. Teď už mohu říct: i tak jsem diplomku dodělal.

Piknik podle divadelní hry mého oblíbeného Williama Inge (získal za ni Pulitzerovu cenu) natočil Ivan Passer v roce 2000. Nebylo to špatný, ale něco mi na tom přece jen vadilo.

S Ingem je to trochu problematické. U nás není příliš známý, v USA patřil svého času k nejúspěšnějším dramatikům, ale jeho tvorba bez újmy do dneška nepřežila, na rozdíl od některých her Tennessee Williamse a Eugena O´Neilla z podobné doby.

Psal trochu sentimentálně až melodramaticky. Nicméně jsem v jeho hrách vždy viděl tu podstatu, v níž naráží na základní témata, která se každého dotýkají (citové a vtažné záležitosti, problémy sexuálního/intimního rázu, stárnutí apod.) a to poměrně trefně.

Piknik vypráví o matce a dvou dcerách, které opustil otec. Starší Madge je považována za nejkrásnější holku celého městečka ležícího kdesi na Středozápadě. Chodí s Alanem Batesem, který je synem bohatých rodičů a tudíž velmi vhodnou partií. Z dceřina nápadníka má radost především matka, která sama udělala tu chybu, že si z mnoha chlapců vybrala toho, kterého milovala, ale neměl žádnou perspektivu. Ve městě se koná letní slavnost (piknik), na nichž má být Madge korunována královnou města. Shodou okolností se tu v této době objevuje Hal Carter, Alanův přítel ze doby studií, problematický mladík se špatnou pověstí – přesně takový, jací se holkám líbí (vypozoroval jsem). Co se nestane: Madge se do něj zakouká. A jde o to, zda zvolí nejistou budoucnost a odejde s přitažlivým Halem (dle mého jde mezi nimi více o fyzickou přitažlivost než lásku, zároveň Hal pro Madge představuje dobrodružství, vzrušení, svět mimo malé městěčko) nebo zůstane a vezme si Alana, kterého nemiluje, ale znamená pro ni pohodlnou budoucnost v místě, kde se nic neděje.

Vedlejší příběh vypráví ještě o její tetě Rosemary, která je čtyřicátnicí a její přítel se stále nemůže rozhoupat, zda si ji vezme nebo ne. Až se ona na slavnosti opije, vyjede po Halovi (ten ji odmítne) a v zoufalství požádá svého Howarda sama o sňatek. Přestože Howarda až podezřele pokukuje po Madge, což Rosemary nemohla přehlídnout. 

Mám tu hru celkem rád. Konfrontuje generaci dětí a rodičů – ti starší už vědí, co by udělali jinak, ti mladší se stejně rozhodují po svém a možná udělají stejné chyby (zkušenost je nepřenosná). Kromě toho je vidět, jak se člověk (chtě nechtě) musí naučit dělat kompromisy mezi tím, co chce a co může mít. Důležitá je také neustálá přítomnost sexuálního pudu, který všechny postavy nesou a vykazují a který je v rozporu s tím, jak se konvenční středostavovská společnost tváří – jakoby sexualitou nikdo neoplýval – a když tak tou “správnou” – každý si hledí jen svých manželek a manželů, protože manželství je svaté, a nikdo netouží a není přitahován kýmkoliv jiným méně “vhodným”, natož, aby jeho chování řídili hormony a ne rozum. Něco podobného se dá říct o všech Ingeových hrách a i to je v mých očích povyšuje nad jednuduché romantické příběhy s přítomnou efektivní erotikou, v dramata, zabývající se psychologií jednotlivců, jejich sexualitou a různými patologickými projevy.   

Ovšem to, že inscenace/film podle Ingeova Pikniku může snadno sklouznout k jakési červené knihovně, hrozí. A Passerův film balancoval těsně na hraně. Postavy byly příliš jednoznačně podané (určené chováním, mluvou a vzhledem), že zde nebyl téměř žádný prostor pro divákovo samostatné uvažování nad jejich charaktery, ale i nad jednotlivými situacemi. Je to vlastně  podbízivé vůči divákům, kteří tak nemusí přemýšlet a jen se nechat vést tím, co jim tvůrci naservírují. Postavy jsou zase ukázány v takovém světle, aby diváci (promiňte ženy, ale spíš divačky) měli svého hrdinu, který je pěkný a spravedlivý, dívku, která dá přednost lásce před bohatstvím, politováníhodnou starou pannu, kterou si nakonec ten její vezme. A na světě je hezky!  Jenže mně to nestačilo a to, co bylo na podnose pod nos podáno, mi úplně nedávalo smysl. Celou dobu jsem si říkal, co že tu Madge na Halovi tak zajímá? Byl tu za padoucha, ale s dobrým srdcem. Což znamenalo, že každá negativní informace o jeho minulosti byla vzápětí vysvětlena a on očistěn (ukradl peníze otci – neukradl, otec mu je dlužil, porval se na univerzitě – protože kryl Alana, ujel s Alanovým autem – měl ho půjčené). A dialogy mezi ním a Madge se nesly v podobném duchu (vzor, velmi volně:  Hal: Nezasloužím si tě, jsem špatný! Madge: Tomu nevěřím! Hal: Dobře, nejsem zas tak špatný. Ale stejně si tě nezasloužím.) A tak zkrátka nevěřím tomu, že by holka odešla do neznáma, do nejistoty, opustila školu, rodinu, zajištěnou budoucnost, kvůli někomu, koho zná dva dny a kromě solidního vzhledu (Josh Brolin) a pár milých slov o něm nic neví. Nebo to maj holky jinak? (Jo, to když ho na Broadwayi hrával Paul Newman, dalo by se to spíš pochopit.)

Další věc: ona scéna, kdy Rosemary žádá Howarda o ruku. Oba se přitom neustále smějí (on trapně směje, ona hloupě usmívá). A situace je částečně komická (Rosemary: Vezmi si mě. Howard: Teď? Rosemary: Zítra ráno. Howard: To nejde. Musím navést zboží do obchodu.), ale na druhé straně je minimálně z Rosemaryiny pozice cítit zoufalost z promarněnosti času a neschopnosti s tím pohnout. A tady bych si představoval změnu jejího chování. Z roviny lehkého úsměvu do mnohem vypjatější a vážnější polohy. (Mimochodem, Howard se v tu chvíli nerozhodne.) 

Konec se mi líbil, i když byl též trochu plakátový. Představte si krajinu s ujíždějícím nákladním vlakem a autobusem (greyhoundem) vedle sebe. Aspoň to nepůsobilo jako kulisa, ale jako skutečný kus země amerického Středozápadu, kde se tráva pohybuje přirozeným vánkem a ne větrákem ve filmovém ateliéru.

K tomu zněla známá píseň Anyone Who Had A Heart, kterou u nás zpívá Marta Kubišová. Můžete si ji pustit v původním podání Dionne Warwick:

http://www.youtube.com/watch?v=qMsiGMKHJ8k&feature=related 

Tak asi takhle. Chtělo by to mnohem větší syrovost. Protože jsem se Ingem zabýval ve škole, kladl jsem si už tenkrát otázku, zda jsou jeho hry inscenovatelné i dnes (nejradši mám Tmu nahoře na schodech). Nevím, ale věřím v to. A doufám, že si to jednou v praxi potvrdím. 

A ještě vás upozorním na film Třpyt v trávě, kde hraje velmi půvabná Natalie Wood a Warren Beatty. Podle scénáře Williama Inge (dostal za něj Oscara) ho natočil Elia Kazan. Kdo má rád americkou klasiku 50. - 60. let nebude zklamán.

(Zvolil jsem záměrně bulvární titulek příspěvku, aby zaujal. Jestli jste dočetli až sem, zabralo to.)